9. 1. 2012
Jen málokteré bojové umění v České republice se může pochlubit možností učit se přímo od velmistra. Tedy od člověka s nejvyšším technickým stupněm v daném stylu. Český svaz TKD ITF byl poctěn tímto privilegiem v září minulého roku. Hlavnímu instruktorovi pro ČR, mistru Hwangovi Ho-jongovi, byl udělen přímo v Koreji 9.dan.
O tom, jak velmistr Hwang s TKD začínal, o jeho dlouhodobém působení v ČR nebo o jeho pocitech při udělení 9. Danu si můžete přečíst v níže uvedeném rozhovoru.
Velmistře, můžete nám povědět, jak jste s TKD začal?
Již od dětství jsem se zajímal o bojová umění a také sport. V armádě jsem cvičil kyok sul, což je korejské bojové umění zaměřené pro vojáky, a také jsem dělal gymnastiku. Díky těmto dobrým pohybovým základům jsem byl doporučen do druhého intenzivního instruktorského kurzu, který začal v lednu 1982 a trval více než půl roku.
O těchto prvních dvou kurzech kolují dodnes mezi taekwondisty až neuvěřitelné legendy. Můžete nám trochu přiblížit, jak kurz probíhal? Cvičili jsme velmi intenzivně šest dní v týdnu, několik tréninků denně po více jak půl roku. Všichni samozřejmě celý kurz nevydrželi. Museli jsme hodně cvičit jednoduché i náročné základní techniky, hodně kopat a v neposlední řadě častý byl i trénink skoků. Pamatuji si, že hned od začátku nám bylo vše vysvětlováno naším mistrem Limem Won-supem tak, aby vše zapadalo jasně a zřetelně do unikátní systému taekwonda. I přes velmi náročný trénink již v létě toho roku nás většina prošla zkouškou na 4.dan.
Jaká byla Vaše role v taekwondu po ukončení tohoto kurzu? Kromě toho, že jsem taekwondo začal v Koreji vyučovat a sám jsem se dále zlepšoval, byl jsem vybrán do exhibičního týmu. Měl jsem tu čest společně s dalšími nezapomenutelnými taekwondisty a často se zakladatelem taekwonda generálem Choiem Hong-hiem procestovat Koreu, Čínu, Jugoslávii, Maďarsko, Itálii, Řecko nebo Maďarsko. Mým úkolem bylo především demonstrovat kopací techniky ve výskoku a obranu proti více ( až 7!) útočníkům. Často však se jednalo o celá turné exhibic, takže jsme se kvůli různým zraněním na různých částech programu střídali. Na některých z těchto exhibic jsem byl také kapitánem týmu.
Nejen ve své generaci taekwondistů, jste byl nepřekonatelným skokanem. Taekwondisté po celém světě Vás znají a budou znát díky Vaším kopacím a skokovým technikám, které jsou zvěčněny v Encyklopedii taekwonda. Můžete nám o této poctě říci něco bližšího? Na focení do encyklopedie jsem byl vyzván generálem Choiem. Osobně si mě vyžádal kvůli skokovým technikám a speciálně kvůli fotce, jak přeskakuji jeho auto.
Na první velké exhibici v roce 1982 v Koreji bylo jedním z mých úkolů právě auto přeskočit. Bohužel nebylo však možné auto dovnitř dostat, takže můj učitel mistr Lim chtěl, abych skákal přes nějaké krabice, které by měly auto připomínat. Já jsem navrhl skočit přes pyramidu z 9 klečících lidí. Toto číslo mělo obrovský úspěch a od té doby je součástí snad všech velkých taekwondo exhibicí.
Obdobná fotka je také v encyklopedii. Prozradím Vám tajemství. Na této fotce jsou netradičně klečící cvičenci obráceni hlavou od fotoaparátu. Na focení totiž bylo přizváno jenom několik málo taekwondistů, takže nebylo možné skákat přes pyramidu z lidí. Zašli jsme však do vedlejšího judo sálu a požádali jsme místní judisty, zda by nám nemohli zapózovat jako překážka k přeskoku. Tak se do encyklopedie taekwondo dostala i velmi nenápadná skupinka judistů.
Můžete nám vysvětlit, jak jste se dostal do tehdejšího Československa? Po pátém mistrovství světa v taekwondu v Aténách jsme se vrátili domů do Koreje. Začal se připravovat exhibiční tým na ukázku v Československu v létě 1987. Sice jsem nebyl součástí tohoto týmu, ale po návratu týmu do Koreje jsem byl jeho kapitánem vybrán jako instruktor pro ČSSR. Kapitán exhibičního týmu považoval ČSSR za důležitou zemi, a proto jsem byl vybrán já. Toto vše bylo na základě pozvání od pana Jiřího Klukáčka, tehdejšího prezidenta Karate Praha.
Jaké byly Vaše první dojmy z prvních tréninků a z Československa? Již jsem měl dříve možnost navštívit několik evropských zemí díky exhibičnímu týmu, takže jsem přibližně věděl o evropských životních standartech, jídle atd… Mým největším problémem však byl jazyk. Je možné říct, že já jsem mluvil korejsky a moji studenti česky. Bohudík mi pomohli korejští studenti, kteří byli v ČSSR na univerzitních studijích. Důležitým faktorem bylo, že moje pozvání bylo velmi záhy prodlouženo nejdříve na rok, poté na tři, a nakonec jsem v Praze zůstal prvních pět let. Díky tomu za mnou mohla přijet i moje manželka, která mi byla a je obrovskou oporou.
S půlročním pozváním jsem přistál na ruzyňském letišti v září 1987, tehdy jako pátý dan. Již 3. Října jsem vedl první trénink mé první skupiny v ČSSR. V této první skupině jsem učil pány Jiřího Gazdu, bratry Josefa a Jaroslava Vomáčkovi, Martina Břeně, Vladimíra Zámečníka, Miloše Veselého, Petra Hulínského, Jana Malchárka, Pavlínu Pakašovou, Jana Růžičku a několik dalších.
Mohu říct, že jsem neviděl moc velký rozdíl mezi korejským a českým studentem taekwonda. Snad jenom pro korejského studenta jsou začátky v tkd trochu rychlejší. A to nejenom díky korejské terminologii, kterou v tkd používáme, ale především díky ještě většímu úsilí, které je schopen Korejec do svého rozhodnutí cvičit korejské národní bojové umění vložit.
Co považujete za úspěchy Vaší práce v tomto prvním pětiletém období pobytu u nás? Samozřejmě to, že se zde taekwondo vůbec uchytilo a dostalo se do povědomí na české scéně bojových umění jako korejské bojové umění. Podařilo si mi také vychovat první černé pásky a z nich již několik začalo fungovat jako učitelé. Pro celou tuto první generaci českých taekwondistů bylo typické především velké nadšení a zápal pro taekwondo.
Během tohoto období se nám také podařilo pozvat generála Choie, zakladatele taekwondo, do Prahy za účelem vedení instruktorského semináře. Na tomto semináři jsem obdržel šestý dan.
V roce 1992 jste se musel po MS v Koreji vrátit zpět domů. Jaká byla Vaše úloha po návratu zpět do Koreje?
V roce 1993 jsem se stal vedoucím Oddělení státní reprezentace Korejského svazu taekwonda. Mým hlavním úkolem bylo každodenně sestavovat a kontrolovat tréninkové plány a být v kontaktu s trenéry státní reprezentace. Toto byl velmi těžký a zodpovědný úkol, protože se v té době korejská reprezentace teprve plně etablovala jako jasně nejúspěšnější národní tým na světě. V té době jsem vůbec neuvažoval o možnosti vrátit se kamkoliv mimo Koreu jako instruktor natož do České republiky.
V roce 1994 jsem byl však zakladatelem taekwondo vyslán jako instruktor do Indie na půl roku. Nakonec jsem v Indii zůstal celý rok. Učit v Indii taekwondo není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Stovky kilometrů prašných cest na motocyklu jako spolujezdec, ubytování bez klimatizace, absence rodiny, časté tréninky venku za vysokých teplot atd… Musím přiznat, že jsem byl rád, když jsem se mohl vrátit domů. A od ledna 1995 jsem opět pokračoval v práci vedoucího Oddělení státní reprezentace.
V této práci jste ale nepokračoval dlouho. V říjnu 1995 se totiž začalo psát druhé pětileté období Vašeho pobytu v ČR. Jak byste charakterizoval tuto část Vašeho života? Moje práce v ČR začala přinášet první mezinárodní úspěchy. Radka Dlouhá, dnes Heydušková, přivezla z mistrovství světa dospělých první titul mistryně. Na mezinárodní scéně a mezi dalšími korejskými instruktory začalo mít české taekwondo velmi dobré jméno. To vše nejen díky sportovním úspěchům, ale také díky dobré práci svazu, finanční podpoře od státu nebo třeba možnosti studovat taekwondo na vysoké škole. Mnoho mých korejských přátel mezi ostatními mistry mi gratulovalo k dobře odvedené práci.
V některých zemích instruktoři vyučují celý systém taekwondo najednou. Bílý nebo žlutý pásek si pořídí chrániče a může se začít prát s černým. Toto je obrovské nepochopení vzdělávacího systému v taekwondo. Ve škole se také neučíte sčítat, odčítat, dělit, násobit, umocňovat a odmocňovat najednou. Vše má svůj logický řád. Samozřejmě, když začnete správně učit, jsou začátky pomalé, protože vybudovat solidní technický potenciál prostě zabere nějaký čas. Ale poté je zaručen dlouhodobý rozvoj, který je dovršen úspěchy. A nakonec je takový taekwondista lepší . V tomto období jsem začal pociťovat, že můj systém začíná přinášet první ovoce.
V roce 2000 jste se musel opět vrátit do Koreje a do ČR jste přijel znovu v roce 2003. Od té doby jste u nás prakticky nepřetržitě až do dnes. V čem dnes vidíte cíle Vaší práce.
Již dosažené dobré výsledky nestačí a není vůbec automatické, že další přijdou bez dalšího úsilí. Ke všemu je potřeba hodně další práce. Taekwondo nejsou samozřejmě pouze sportovní výsledky ale především správná cesta lemovaná zásadami a dalšími tradičními hodnotami bojových umění. Moje práce již nespočívá pouze v ČR, ale protože jsem vedoucím Technického a vzdělávacího oddělení ITF, je moje pole působnosti mnohem širší. Lidi mi věří také, protože vidí, že taekwondo u nás velmi dobře funguje. Mým cílem je, aby se i v ostatních zemí cvičilo taekwondo jako v České republice. O jakékoli práci můžete říci, že není nikdy ještě úplně dokončena. Obdobně je tomu i v taekwondo. Můžete vychodit několik vysokých škol, ale vždy se budete mít ještě stále co učit.
Znovu však zdůrazňuji, že taekwondo nejsou pouze techniky. Jedním z cílů je také vytvářet a podporovat mír ve všech významech tohoto slova. Až bude opravdu všude mír, potom možná můžeme říct, že naše práce je už konečně hotova.
Velmistře, jak by měl vypadat dobrý učitel taekwondo? V taekwondu máme velmi dobrý systém. Základní definicí taekwondo je životní cesta. Správný učitel musí umět toto lidem vysvětlit. Nyní se do taekwonda hlásí především děti a mládež, dříve to byli hlavně dospělí. Toto můžeme považovat za úspěch, protože začátek života je velmi důležitý. O to těžší je však role učitele.
Dnes se lidé zajímají především o fotbal a hokej. V taekwondo nejsou důležité medaile a tkd je pro každého. Taekwondo není jenom sport a lidé se v něm mohou naučit spoustu praktických věcí do života – sebeobranou počínaje a vzorci správného chování konče. Takto může každý vyhrát tu svou „medaili“.
Lidé si často vyberou taekwondo, protože je efektivní a hezké. Vidí různé výskoky a vysoké kopy na filmovém plátně a poté se přihlásí do školy taekwondo. Poté nastupuje role učitele, který nesmí ukazovat pouze techniky, ale musí také učit zásady taekwonda. Samozřejmě správný učitel musí na prvním místě znát velmi dobře techniky, to je základní předpoklad pro učitele. Ale bude-li vyučovat pouze techniky, hodně lidí skončí. Důležité je DO, tedy životní cesta, ve kterém je obsažena také výchova. Toto je velmi důležité pro rodiče mladých studentů. Učitel by měl budovat důvěru nejen u svých studentů, ale také u jejich rodičů či v jejich okolí.
Co si myslíte o sportovním taekwondo? V poslední době je často diskutovanou otázkou zavedení plného kontaktu do našich soutěží. Můžete se vyjádřit i k tomuto tématu? Taekwondo nemůžeme měnit, jak se nám zlíbí. Cílem není pouze bojovat. Proč bychom měli mixovat taekwondo s jinými bojovými uměními, když máme náš systém. V basketbalu také mají pravidlo o dvoutaktu, i když by bylo kolikrát pro dání koše vhodnější udělat více kroků jako například v házené a tak dále. Každý sport má svoje pravidla, která reprezentují a charakterizují vyjímečnost tohoto odvětví. Ve sportovním taekwondo nesmí být plný kontakt. Hlavním cílem výuky boje v taekwondo není sportovní boj ale il kyok pil sung (porazit soupeře jedinou technikou). Mnohem těžší je techniky kontrolovat a nedělat při cvičných a sportovních zápasech plný kontakt. Od toho máme v taekwondo jiné disciplíny.
Velmistr Jung Woo-jin, žijící v USA, vzal jednou svoje studenty na přátelské utkání do Koreje, které bylo součástí mnohem širšího kulturního programu. Bohužel korejští závodníci nepochopili smysl celé akce a všichni studenti velmistra Junga odcházeli po svém zápasu s minimálně krvácejícím nosem. Toto je naprosto opačný cíl než kvůli, kterému závody v taekwondo máme.
S klidným svědomí mohu říct, že koho zajímají v taekwondo pouze závody, není normální. Musíme učit DO. Musíme učit jak zdravit, jak prokazovat zdvořilost a musíme vychovávat gentlemany.
Jaké jsou Vaše vzpomínky na zakladatele taekwondo, generála Choie. Pamatuji si pana generála Choie jako normálního a zároveň velmi speciálního člověka, který díky svému nezměrnému celoživotnímu úsilí vytvořil taekwondo, které existuje dodnes, což považuji za obrovský úspěch. Generál Choi Hong-hi udělal taekwondo velmi moderní a vědeckou disciplínou. Žádné jiné bojové umění se nemůže pochlubit takovou rozsáhlou encyklopedií svého stylu, jakou je Encyklopedie taekwonda.
Pro mě však byl především dobrým učitelem a celý život ho budu respektovat. Vzpomínky na něj budou pro mě živé celý můj život.
Jak se Vám líbí v ČR?
Česká republika je pro mne druhým domovem. Od roku 1987 tady s přestávkami žiji. Obě moje děti se zde narodili a mám tady svoji práci. Může to znít trochu jako klišé, ale opravdu se Česká republika pro mne stala druhým domovem.
V září tohoto roku jste byl ve své rodné Koreji poctěn nejvyšším možným technickým stupněm – tedy devátým danem. Jaké byly vaše pocity?
Musím říct, že jsem toto nečekal. Devátý dan je sice v taekwondo poslední stupeň, ale cítím, že mohu pracovat ještě dlouho. Hodně lidí mi gratulovalo, ale já jsem každou tuto gratulaci cítil jako závazek do další práce. Pro mě není moc velký rozdíl, jestli mám osmý nebo devátý dan. Práce je stále stejná.
Když mě korejský svaz oslovil kvůli vyplnění žádosti o devátý dan, myslel jsem, že se jedná pouze o preventivní záležitost do budoucna a korejský svaz zrovna využívá moji přítomnost v Koreji. Když jsem vyplňoval tuto žádost, uvědomil jsem si, jak moje dosavadní úspěchy jsou bytostně spjaty s českým taekwondo. Můj devátý dan, proto chápu jako úspěch celého Českého svazu TKD ITF. Toto jsem již mnohokrát od září vyslovil, protože nechci, aby to zaniklo.
Velkou ctí je pro také číslo mého certifikátu K -9 -1, což znamená, že mě ITF udělilo první devátý dan jako občanu KLDR.
Velmistře mnohokrát Vám děkuji za rozhovor. Je ještě něco, co byste chtěl dodat?
Také děkuji a závěrem tohoto rozhovoru bych chtěl všechny čtenáře tohoto článku ubezpečit, že taekwondo nejsou pouze techniky. Instruktoři, prosím, studujte pečlivě taekwondo. A vážení rodičové, pusťte svoje děti na taekwondo a vyčkejte. My uděláme maximum, abychom z nich vychovali nejen dobré taekwondisty, ale především správné lidi. To je ta pravá životní cesta : zdvořilost, čestnost, vytrvalost, sebeovládání a nezlomný duch.
Děkuji
Rozhovor zaznamenal Martin Zámečník