Konfucianismus

Konfucianismus je filozofický směr původem z Číny, etický kód, způsob života zde na zemi. Nejedná se tedy o náboženství v klasickém smyslu, neboť zde není žádný Bůh, který by byl uctíván. Tento mravní kód sestavil Kchung-fu-c´ (551 - 479 př. n. l.) - na západě známý jako Konfucius.

Konfucius, následovník Lao-c´, se v základech ve svých názorech příliš neliší od taoismu, je však více zaměřen na etiku a státní společenství. Konfucius tvrdí, že každý člověk je v základu dobrý a pomocí konfuciánských pravidel v sobě dobro a mravnost podporuje a zlepšuje tak své chování.

Ve svém ideovém systému zdůrazňoval důležitost tří aspektů:

• li - správné chování a jednání člověka
• žen - ohleduplnost a soucit k druhým
• siao - úcta ke starším a předkům

Kofucius učil, že nebe a země by byly v souladu, kdyby každý poslouchal ty nad ním a spravedlivě jednal s těmi, kdo jsou pod ním. V dokonalé hierarchické společnosti by synové měli poslouchat otce, ženy by měly poslouchat manžely, lid by měl poslouchat svého císaře a císař by měl poslouchat nebe. Jediný rovný vztah je mezi přáteli. Štěstí společnosti může zaručit jedině to, je-li uznávána tato hierarchie. Jelikož čtyři z těchto pěti vztahů se odehrávají v rodině, považoval Konfucius rodinu za nejdůležitější součást společnosti. Od rodičů se očekává, že budou učit ctnostem a povinnostem své děti, které budou na oplátku vyrůstat v úctě vůči nim. Taková úcta zahrnuje poslušnost a bezpodmínečné uznávání rodičovské autority.

V konfuciánském myšlení se všechno ve vesmíru skládá ze dvou protikladných principů: jin (ženského) a jang (mužského). Ženské vlastnosti jsou ty, které jsou receptivní a poddajné, mužské jsou aktivní a nepoddajné. Pro osobní i společenské uspokojení je třeba udržovat tyto složky v rovnováze.

K základním dílům sepsané Konfuciem patří I-ťing (Kniha přeměn) a Li-ťi (Kniha obřadů). Dalším významným dílem (jehož autorem není Konfucius) jsou Hovory, obsahující výroky a záznamy jednání Konfucia.

Neokonfucianismus

Vyvinul se z učení konfucianismu v 10. - 13. století. V té době byl v Číně konfucianismus v útlumu, neboť jej od přelomu letopočtu vytlačují budhismus a taoismus, které oproti konfucianismu nabízel svým stoupencům možnost příštího zrození a tudíž život po smrti, a jednak umožňoval vstup do mnišského stavu ženám a mladším synům, kteří by se jinak nemohli vymanit z pevně dané společenské hierarchie.

Hlavní postavou neokonfucianismu byl Ču Si (1130 - 1200), který k tradičnímu konfucianismu přidal některé prvky buddhismu a taoismu.

Základní princip neokonfucianismu tvoří nauka o li, čchi a tchaj-ťi.
Čchi - materiální princip všech věcí (i živých bytostí), každá věc má jedinečné
Li - podstata, idea věci, pro všechny stejná (např. všechny stromy mají stejné li, ale různé čchi)
Tcha-ťi - všeprostupující princip řídící celý vesmír (koncept blízký tao v taoismu)

Čchi většiny lidí je natolik temné, že zastiňuje jejich li (tzn. materiální potřeby lidí jsou natolik silné, že překrývají jejich inteligenční potenciál a rozvoj ducha). Proto je třeba je odbourat a dosáhnout tak harmonie s přírodou, rodinou i společností.